4.díl, pokračovací internetový román

„Trháš si obočí?“
„Ne.“
„Já jo.“ Rozezněl se smích po nábřeží u muzea. Plno zjišťovacích otázek na které jsou všechny odpovědi správné. Milý úsměv, milá vůně, milý člověk, milý zážitek, milý den, milé odpoledne, milenecky mile utajené rande.

Nikdy nevěřte člověku, který vám bude tvrdit, že se moc nesměje. I když možná v tom je určitý záměr. Když vám lidé budou říkat, že čtyřlístků moc není, budete je hledat a budete si jich víc hledět a vážit. Každého toho mile upřímného a vše říkajícího úsměvu prostě úsměvu, kterého si člověk všimne.

Svobodný, lépe řečeno-nezadaný člověk často přemýšlí nad tím, jak moc by chtěl někomu patřit a když už to přijde, najednou zatáhne drápky, naježí hřbet a zjistí, že to není ani moc košer.

Představuji si náruče, měkké dlaně, velká ramena, rozespalé bloumání po místnosti a vůni, do které se vám chce padat…ale jak jsem řekla, když už toho docílíte, najednou to není ono.

Říká se, že to s čím se ráno probudíte je správné. Já nevím jak vaše, ale moje ranní myšlenkové pochody, by stály za to dát do rovnice aby z nich něco konečně vyšlo.
Upřímně, ono i kdyby to bylo ono, tak se to ono na vás tak trochu vykašle. Protože to by bylo moc štěstí najednou, a kde je moc štěstí najednou, to přináší smůlu.

Byl to takový ten z dnů, co se toho moc neděje, ale ne že by byla nuda, spíš všechno jemně plyne. Přišla jsem ze školy, kde byl sportovní den a těšila se na odpoledne. A když bylo odpoledne, tak už jsem se zase moc netěšila. Byla jsem mírně rozlítostněná nad událostmi, které najednou obohatily můj studentský život.

Poprvé jsem před svým otcem řekla zcela legálně sousloví „píčoviny“ a nebyla za ně opovrhována. Poprvé jsem zjistila, že člověka k druhému člověku vážně může donést i vůně. A po milionté první jsem si uvědomila, že člověk nikdy, ale vážně nikdy neví a ani vědět nemůže.

Zvedla jsem se ze zaprášeného a prosvětleného přednáškového sálu, protože ten kdo mě měl hledat, radši hledal podle mapy poklad, kterým já jsem nebyla. Šla jsem rovnou chodbou, mírně zatemněnou a čím dál více provoněnou. Jak jsem čichala a ta vůně utíkala přede mnou, tak jsem viděla každý krok, kudy prošla. A pak hurá… objevitel co místo Ameriky zaplul do Grónska. Bohužel byl i stejně zmrzlý…

Stála jsem na půl kroku za ním a užívala všudypřítomný hutný parfém. Culila jsem se jako vypraný králíček Azurit. Kluk v košili se otočil na půl obratu hlavy a zvedl obočí. Otočil se zpátky a četl desku s informacemi o Josefu Gočárovi. Culila jsem se ještě víc, ale vypraná na 60°… ve vzduchu bylo něco jako „Tohle takhle být nemělo…“.