Vezměte si člověka, který se od mládí snaží věnovat své kariéře a pro dosažení vysněného postu ve velké firmě (nebo založení své vlastní firmy) věnuje veškerý svůj volný čas. Soustředí se jen na práci a ženy ho nezajímají, nebo spíš na ně nemá čas. Z toho vychází i to, že postupem času je z něj člověk stydlivý a neschopný se seznamovat.

Dokáže se soustředit pouze na svoji práci, studium, či vše okolo, co považuje za stupínek k vysněné práci. Sám sobě si namlouvá, že až bude mít „splněno“, bude se věnovat ženám, najde si přítelkyni, jednu, dvě a po čase najde tu pravou. Tu Pravou, které bude moci dopřát vše, co si bude přát, protože on bude přeci zajištěný člověk.

Opravdu po několika letech usilovné píle získal vysněnou práci a daří se mu. Takže se snaží zaplnit díru, která už několik roků zeje po jeho boku. Jenže když ani ta prvá, ani ta druhá známost nevyšla a po té Pravé s velký P, se zaprášilo, tak propadá do depresí.

Třeba si v té chvíli uvědomí, že celá jeho snaživost a workoholismus přišly vniveč. Že promarnil část svého života tím, že se upnul pouze na kariéru. Přemítá nad tím, jestli byla tahle cesta ta nejlepší. Jestli tehdy neměl před tímto pekelným závodem o kariéru přikývnout na skleničku od slečny na baru? Jestli měl udělat něco jinak?

Dostane se z toho? Nebo ho práce naplní tak, že nebude potřebovat lásku a všeobecně ženu? Či skončí jako starý mládenec, o kterého nikdo nestojí?