2.díl, Pokračovací internetový román

„Počasí se zbláznilo! Pod nátlakem větru je Česko pod sněhem!“ Křičely na mě denní tisky, večerní noviny a rychlé „expres“ zprávy. Proč by se počasí mělo zbláznit? Tohle není planeta patřící člověku. Počasí je tu doma.

Tak jako je někdo doma ve Vašem srdci. Uklidíte mu, hostíte ho, milujete ho, držíte ho za ruku nebo kolem pasu aby nepadal a byl silnější. Dáte mu všechnu sílu…a on potom odejde. Někdy ani nezavře dveře, a o to je to těžší jít, a zavřít je sám. Hledáme někoho, kdo ty dveře zazdí, a ono by jich bylo tolik…tolik zedníků na bílých koních a žádný z nich není dost dobrý. Tolik odvážných a krásných, ale žádný ne dost. Tolik na dlani nabídnutých srdcí, které vracíme zpět.

„No jasně…víš co se mi líbí? Ty básníci píšou, jak je všechny ženský odmítaj, ale o tom, jak oni ubližujou, drtěj a odmítaj, o tom nenapíše nikdo!“ Vztekala se Terezka vedle mě, ve školní lavici při hodině češtiny. Měla pravdu, měla sakra pravdu! Ach, mě tak ublížila…Ach, on mě tak zlomil! Teď si tak uvědomuji, jak jsou muži a ženy stejní. Oba zranitelní, oba milováni, oba milovaní. Oba si vzájemně vyčítají, jak jeden s druhým navzájem oře, přitom jsou pluhem jenom sami sobě vzájemně.

Uvědomí si někdy, že jeden bez druhého nedá ani ránu, i když třeba mezi sebou? Uvědomí si, že jsou bez sebe platní asi jako jehla a nit? Jehla si možná zapíchá, ale nebude k tomu účelu, který ji bude naplňovat. Nit možná někoho sváže, ale nebude mít koho naplnit, nebude k účelu, ve kterém je šťastná. Zůstane v šuplíku, obmotána na špulce, na papírové špulce… Jehla bude zapíchnutá v jehelníčku, nebo v takovém tom pouzdérku ve tvaru koše s květinami a s ostatními jehlami.

…a už zase slyší to smuteční piano, ta hloupá pihatá holka. Už se zase sama upaluje. Jenomže až se spálí, tak se roztomile usměje a bude brečet, a nebude zní fénix, nic znovuzrozeného… bude z ní popel. Zbytek, do kterého někdo druhý foukne a další třetí už neposbírá zpět. Zbytek, kterým někdo možná tak posype led, aby se nesklouzl.

A teď jakoby se to piano zbláznilo, hraje nadějně, a proč? Sedl si za něho nový klavírista. Ale já nechci… nechci nového blázna, nového baviče. Chci cit. Svůj starý osamělý cit, který kráčel po světě a nevěděl jaká zla kde číhají. Chci cit, který byl schopen udělat vše. Já chci zpátky samu sebe! Chci, neprosím! Prostě chci! Je to tak těžké chápat, že jednou za čas něco doopravdy chci?! Chci jeho, chci jeho : „ Chápeš, že prostě ne?“. Chci jeho sadu nálad znovu ochutnávat jako poznávací sadu čajů, co mám doma v horní malé poličce v krabičce na které je skřítek.

A opět, opět to končí někým, koho z hlouby duše nenávidím, protože ho miluju. Nenávist je to samé jako láska, jenom s tím rozdílem, že se to neděje…